To právě ony propojují naši mysl s tělem. Bez nich bychom se chovali jako racionální, kalkulující roboti. 🤖🦾
Ideální je projevit je vokálně (smích, pláč, křik, zpěv, vzdychání) a gestem.
Lidé, kteří se v nich vůbec neumí vyznat, se nazývají ALEXITHYMICI. Většinou jsou to introverti, pesimisti, lidé racionální, orientovaní na výkon, perfekcionisti, se sníženou fantazií, malou snovou produkcí, nezralí. Často tvoří prázdné interpersonální vztahy, vyhýbají se konfliktům a svého těla vlastně zneužívají k odpovědi na danou situaci. Uff.
Není to ale naschvál (!), je to vlastně obranný mechanismus na zraňující emoce, které zažili v dětství, nebo v průběhu dospělého života.
Najdeme mezi nimi právě pacienty s funkčními – medicínsky nevysvětlitelnými symptomy (MUS), psychosomatickými potížemi, ale také oběti závažných a bolestivých traumat, pacienty s posttraumatickou stresovou poruchou a závislé.
Čas od času potlačujeme emoce všichni, ale je potřeba vědět, že je to energie, která se neztratí (pes se prostě musí vytřepat – viz minulý příspěvek). Jejich potlačením v nás roste neklid, tenze.
Jenže (!) – ony si vždycky najdou skulinu jako voda ve skále. Je důležité si dovolit je prožít a procítit. Teprve pak můžeme zjistit, kdo opravdu jsme a co chceme. Potlačováním emocí své tělo zatěžujeme. Někdy může být zátěž tak obrovská, že ji nevydržíme. 🤯
Inspirací, jak vrátit do života znovu emoce a spontaneitu, nám mohou být děti a jiná mláďata. Vzpomeňte si, co udělá dítě se svým tělem, když má radost?? A my dospěláci?
Kdo by si s tím nevěděl rady, i tomuto se věnuji ve svém workshopu.
S. ❤️🩺
P.S.: možný rozhovor na fotce: „Berte, pojď si udělat poslední seriózní fotku s mořem“. „O co, že nee 😅“.
