„Děda Mluvící větva. Teta Mluvící kaša,“ pojmenoval nás kdysi u stolu můj tehdy osmiletý synovec.
„Co? Co to znamená? Proč su Mluvící kaša?“ – Snažila jsem se vyzjistit.
Jen pokrčil rameny a šel si hrát. Pak mi to došlo. V ordinaci se při úvodní anamnéze hodně ptám, pak odvádím pozornost při vlastním klinickém vyšetření, a nakonec hodně vysvětluju.
Je to tak! Jsem „teta Mluvící kaša“. 🗣
A někdy to pojmenování propůjčím i svým pacientům a řeknu: „Teda, vy jste ale Mluvící kaša.“ „Co? Co to znamená,“ zeptají se někdy s hrůzou v očích z nově diagnostikované choroby. „Že hodně mluvíte… trrrrr trrrr…“ Doktorsky se tomu říká logorrhea – v doslovném překladu z latiny „slovní průjem“ a bývá to jeden z příznaků dlouhodobého stresu a vyčerpání. Onoho pověstného rozhození vegetativního nervového systému, o kterém byla řeč v minulých příspěvcích. U mladých žen během vyšetření ještě mohou „skákat“ červené fleky na krku a hrudníku, jindy může být výrazné opocení dlaní či plosek.
Zklidnit to můžeme dechem, autogenním tréninkem, akupunkturou, fyzioterapiím či psychoterapií. Stačí si vybrat. 🤗
A zpátky na začátek. Jakou indiánskou přezdívku by dali vaši „malí lidi“ vám?
S. ❤️🩺
